a jak to vlastně všechno začalo
(by MarTeo)
Zoufalí lidé dělají zoufalé (a pro okolí často nepochopitelné) činy. Ještě než jsme se s Adamem seznámili a potkali, tak nějak každého z nás štvalo, že jsme dlouho sami. A snažili jsme se to změnit. Já jsem pročítala internetové seznamky, odpovídala na různé inzeráty a s několika muži jsem se naslepo setkala (mezi námi, každá schůzka byla horší a horší). Jednou jsem na křesťanské seznamce našla inzerát, ve které nějaký FoBy psal, že „hledá děvče, co v neděli do kostela se nebojí jít, co svým úsměvem prosluní každičký byt…„. V básničce popsal i něco o sobě. Když jsem tuto básničku četla, velmi se mi líbila. Jenom tak jsem tomu dotyčnému FoBymu odpověděla, že má krásnou básničku. Vůbec jsem nečekala, že by z toho mohlo cokoliv být. U inzerátu byl uveden Moravskoslezský kraj (já jsem v té době byla v olomouckém), prostě jenom tak jsem mu odpověděla. A ejhle, on mi odepsal zpátky. Tak jsme si tak vyměnili několik mailů, přešli jsme na chat a začali jsme se více dozvídat jeden o druhém. V té době jsem měla jednu z posledních schůzek naslepo (která byla úplně nejhorší ze všech) a řekla jsem si, že s tím končím. Že se maximálně potkám s tím FoBym, že z toho stejně nic nebude, ale už žádné inzeráty, žádné seznamky, žádné výběrové řízení na potencionálního partnera. A tak jsme si s Adamem víc a víc psali a já jsem se každé ráno těšila na to, až bude večer a budeme moct společně strávit nějaký čas přes chat. Jednoho dne Adam tak nějak nadhodil, že vlastně pojede přes Olomouc, tak bychom se mohli setkat. Nadšeně jsem souhlasila.
Když nastal den setkání se, byla jsem nervózní jak cyp už od rána. Docela dost jsme o sobě věděli, přišlo mi, že máme na dost věcí podobné názory a naráz se máme potkat na živo. Po předchozích zkušenostech ze schůzek naslepo jsem radši nic neočekávala, ale brala jsem to tak, že kdyby nic, tak budu mít dobrého kamaráda s podobným přístupem k životu. Měli jsme se potkat na večerní mši v Dómě v Olomouci. Začala mše a ten chlapík, kterého jsem znala z fotek, nikde. Tak jsem si říkala, že to tak asi mělo být, no nicméně během obětování přišel nějaký modrooký blonďák. Po mši jsme se představili a on se omluvil, že přijel pozdě, ale že na dálnici byla zácpa, tak to nestihl dříve. Vydali jsme se na večeři, potom na procházku ztichlou noční Olomoucí, parkem. Bylo mi s ním dobře a vůbec jsem neměla strach s ním jít sama do parku. Žádná výstražná světélka v hlavě mi neblikala, ba naopak jsem si v jednu chvíli uvědomila, že nechci, aby toto setkání skončilo a my se už nikdy neviděli. Zavezl mě potom na koleje a dali jsme si pusu. Bylo mi strašně krásně. Přišla jsem na pokoj jako omámená a šťastná tak, jak už jsem dlouho nebyla. To bylo ve čtvrtek 3. 11. 2011.
Začali jsme spolu oficiálně chodit. Adam z Nového Jičína, já původem ze Strážnice, toho času jsem hodně přebývala v Olomouci. Jednou přijel Adam za mnou do Olomouce, jindy jsem přijela za ním do Nového Jičína. Vídali jsme se většinou jenom o víkendech. Snažili jsme se to udělat tak, abychom se každý víkend mohli aspoň na chvilku vidět. Často to bylo jenom nedělní odpoledne, ale každá chvilka dobrá. Po Vánocích toho roku jsem Adama představila rodičům, o pár dní později Adam představil rodičům a kamarádům mě. Občas jsme u sebe přespali, občas jsme jeli na nějaký výlet, na nějakou akci, k jedněm, k druhým rodičům a tak. Byli jsme v té době od sebe asi 60 km, což někdy bylo strašně daleko. Když jsme se nemohli vidět, tak jsme si psali, ale osobní kontakt nenahradí několik písmenek vyměněných přes počítač. Uplynul první rok, jeli jsme na první společnou dovolenou (prodloužený víkend), druhý rok. Kdysi jsem vyjádřila přání, že bych ráda zažila na vlastní kůži obřad křesťanských (katolických) zásnub. Zhruba od začátku roku 2014 jsme se o zásnubách začali bavit víc. Vymysleli jsme to tak, že bychom při té příležitosti chtěli seznámit rodiče. Přemýšleli jsme, probírali jsme, vymýšleli a zavrhovali, až jsme se rozhodli, že bychom zásnuby absolvovali na zámku na Vranově nad Dyjí za asistence o. Marka Dundy. Všechno jsme domluvili s knězem, s rodiči, na zámku, v restauraci.
28. září 2014 jsme se s oběma rodiči potkali na Vranově na zámku. Po prohlídce jsme se přesunuli do kaple s tím, že máme ještě speciální prohlídku kaple. Tam už mezitím dorazil o. Marek Dunda i s pomocníkem. Rozžali svíčky, přišli v liturgickém oděvu, začala bohoslužba znamením kříže a slovy – „sešli jsme se tu kvůli Marii Teodoře a Adamovi… Víte proč jsme se tu potkali? Tito mladí lidé dnes chtějí oslavit své zásnuby…“ Jenom bylo slyšet, jak si rodiče oddechli, že to ještě není svatba :-). Zasnoubili jsme se s tím, že bereme náš vztah vážně, veřejně se hlásíme k tomu, že patříme k sobě, a že chceme pozvat Boha do našeho vztahu. Po obřadu zásnub jsme se přesunuli do restaurace, kde jsme si dali oběd, zamkli jsme zámek na most, klíče hodili do Dyje a jeli jsme každý se svými rodiči domů.
Po zásnubách se začaly dít různé změny v osobním i profesním životě. Adam se přestěhoval do svého vlastního bytu, kde jsem, když to šlo, přespávala. Přestala jsem pracovat v Přerově, začala jsem si hledat práci v Novém Jičíně a okolí, začaly vznikat nějaké komplikace na bytě v Olomouci, atd., atd. Dohodli jsme se, že po prvních státnicích, tedy na přelomu ledna / února 2015 se přestěhuju k Adamovi. A tak se skutečně stalo. Začali jsme se učit spolu žít v každodenním osobním kontaktu. Tím, že jsme začali spolu bydlet, jsem vnímala, že se náš vztah strašně moc posunul. Všichni se nás neustále ptali na svatbu, nicméně odpovídali jsme, že žádost o ruku ještě neproběhla. Já sama jsem často začínala téma svatby, co bych chtěla, jak bych chtěla, nechtěla, až jsem si říkala, že už to musí být pro Adama otravné.
Od dubna jsem začala pracovat na plný úvazek ve Valašském Meziříčí. Rozhodli jsme se s Adamem, že na začátku května bychom jeli někam na víkend si odpočinout, načerpat síly před státnicemi, být spolu trochu víc intenzivněji. 1. května 2015 jsme přijeli do hotelu v Hradci nad Moravicí. Poté, co jsme se vybalili a trochu si odpočinuli, jsme se vydali hledat rozkvetlý strom, pod kterým bychom se mohli políbit, abych neuschla. Našli jsme nádherný, obrovský strom (jako by tam čekal přímo na nás). Vyměnili jsme si pár hezkých slov a najednou Adam poklekl, vytáhl červenou krabičku s prstýnkem a zeptal se: „Marie Teodoro Nováková, vezmeš si mě?“ Byla jsem tak dojatá, že jsem řekla jenom „Ano… ano a ráda.“
A tak začali naše svatební přípravy. O týden později Adam požádal moje rodiče o moji ruku, kteří nic moc nenamítali. Oznámili jsme těm nejbližším, že se máme rádi a budeme se brát na konci srpna. I přes některé těžké události posledních dní v rodině směřujeme k tomu, že si udělíme svátost manželství 29. 8. ve Strážnici. Těšíme se, že budete u toho s námi.
Bude to teprve začátek něčeho nového, ale jsme v tom spolu…
